Prázdno ve Varech a jeptišky v Himalájích

7. 7. 2010
Autor: Ondřej Vosmík | Zdroj: Karlovarský speciál

Hodnocení článku:-

Zvláštní. Jak jsem se zmiňoval už ve druhém příspěvku, působí Vary letos tak nějak prázdněji. Je to dojem, který získal snad každý. Přitom ale statistiky ke včerejšímu polední nejsou vůbec špatné: 9 292 akreditovaných účastníků, 79 703 prodaných vstupenek a 184 projekcí. To v podstatě odpovídá loňskému stavu, a přesto… Kamarád, který je tu už od začátku, je toho názoru, že „tu byli, ale v těch vedrech nechodili do kina, ale chlastali v parku.“ Přitom ale byly poloprázdné i některé z tradičně nabitých občerstvovacích stánků, které jsem dnes i včera míjel. Stejně tak včerejší novinářská Mediaparty se začala vylidňovat už před desátou hodinou, navzdory tomu, že jídla a pití byly (samozřejmě zadarmo) spousty a my novináři jsme, jak známo, plémě chamtivé. No nic, snad jde jen o optický klam, který vysvětlí nějaké závěrečné rozbory.

Konečně jsem si mohl užít svůj první film, a hned napoprvé mi jej doprovázela nová, malchovichovská znělka. Opravdu patří mezi ty nejlepší, a máte-li zájem, je už oficiálně k vidění na www.kviff.com. Říkám si, koho se festivalu podaří ulovit příště? Letošního Judea Lawa? Přednost bych dal třeba takovému Morganu Freemanovi… ale od věci by nemusela být ani Sharon Stone, pokud by byla tak zfetovaně marťanská jako při své návštěvě.

Tyhle úvahy mi přerušil začátek filmu a opravdu jsem nemohl odstartovat lépe. Melodrama Michaela Powella a Emerica Pressburgera Černý narcis z roku 1947 je skvostná podívaná o britských jeptiškách, pokoušejících se rozeběhnout klášter v odlehlém koutě Himalájí. Jenže postupně se proti nim spikne všechno včetně jejich vlastní sexuality a vrcholná scéna, v níž se zbláznivší jepťule pokouší zabít svou představenou, je emocionální mandl jako hrom. A to všechno v nádherném technicoloru a ručně domalovávaných kulisách. Snové scenérie velehor, ve skutečnosti pořízené v anglických atelierech Pinewood, vytvářejí atmosféru, jaká se jen tak nevidí. Jen nevím, jestli si většina publika byla v těch správných okamžicích jista, zda se směje tak, jak to tvůrci zamýšleli, nebo jestli se řehtá tomu, jak je film v jejich očích zastaralý.

A mezi nadšené hosty můžeme čerstvě započítat i vnuka Emerica Pressburgera, oscarového režiséra Kevina MacDonalda (Pád do ticha, Poslední skotský král), který při pohledu na mladými lidmi nabitý Veliký sál prohlásil, že „v Anglii by na takovou retrospektivu přišlo asi třiadvacet lidí“ a že dědeček by měl obrovskou radost. Těžko ovšem říct, jakou radost by měl z výkonu překladatale, který sice disponoval skvělým britským přízvukem, ale když programový ředitel Karel Och vřele doporučoval knížku, která o Pressburgerovi (nebo snad o Powellovi?) vyšla, v anglickém znění jsme se dozvěděli, že ji může „hardly recommend“. Něco mi říká, že se v tu chvíli v Anglii kdosi obrátil v hrobě…