Brutální Nikita

10. 7. 2010
Autor: Ondřej Vosmík | Zdroj: Karlovarský speciál

Hodnocení článku:-

Do Varů přijel držitel Oscara, syn autora sovětské hymny, privilegovaný princ ruské filmové smetánky a Putinův favorit, Nikita Michalkov. Jeho šestnáct let staré křehké, poetické a v závěru zdrcující drama o zrůdnosti stalinistických čistek Unaveni sluncem lze bezpochyby označit za mistrovské dílo, pročež od začátku vyvolávalo jisté rozpaky, když Michalkov oznámil pokračování. Vznikalo dlouhá, předlouhá léta a když pak na jaře s velikou slávou dorazilo do Cannes a do ruských kin, ohlasy byly značně rozpačité. Bohužel nekecaly.

Ještě než jsme to mohli zjistit, nechal nás Michalkov dobrou půlhodinu počkat. Když pak dorazil (ve společnosti dcery, která tutéž pozici zastává i na plátně), nechal se slyšet, že jeho film je o metafyzičnu a místu Boha za válečných časů, což mě pěkně vyděsilo. Všechny nás pak nepotěšilo, když se film rozeběhl a snad čtyřicet minut se odehrával zahalen v prapodivném, mlžně „přehuleném“ hávu. Technická chyba Michalkova pochopitelně rozzuřila, pročež nejprve poletoval po kině, načež prý zamířil do hotelu a uvažoval, že z festivalu okamžitě odjede. Na titulní stránce dnešního deníku se tedy skví výrazná omluva, obsahující mimo jiné slova: „Nikitu Michalkova považujeme za režiséra světového formátu, který je velkým oblíbencem karlovarského publika.“ V podstatě je to pravda, ale Unaveni sluncem 2 nejsou filmem světového formátu, ani si nezískají mnoho diváckých srdcí.

Subtilita, která tak fungovala v jedničce, je tatam a místo ní nastupuje opulentní velkohubost. Nejprve se tak dozvíme, že závěrečné titulky původního filmu lhaly a ti, kteří podle nich byli popraveni nebo třeba spáchali sebevraždu, ve skutečnosti dál žijí... a do toho vypukne druhá světová. Následuje sled absurdních, vtipných, brutálně naturalistických, filosofických i poetických scén, který ovšem dohromady nevytváří originální celek, ale jen maniakální a velikášský paskvil. Byť mohou být některé scény či alespoň záběry až fascinující, nepěkně často se střídají s pasážemi destilovaného a třikrát filtrovaného WTF. Navíc se po více než dvou a půl hodinách (a to je zkrácená verze!) najednou objeví titulek „konec prvního dílu“ , neboť finále (kéž by v něm Kotov po Tarantinově vzoru rozsakroval srpem a kladivem Stalina s Hitlerem) přijde na řadu až za rok.

To vyvrcholení karlovarské mě čeká už za necelou hodinu. Jdu se pokoušet uvázat si kravatu.